Na našich stránkách najdete různé seznamy chráněných a ohrožených druhů hmyzu. Pojďme si povědět více o tom, jak se dá vlastně chránit hmyz.

Snad není pochyb o tom, že stejně jako rostliny a jiné skupiny živočichů, si i hmyz zaslouží naši ochranu. Na úvod je třeba si uvědomit, že hmyz (spíše bezobratlí obecně) jsou poněkud specifickou skupinou živočichů. Obvykle jde o tvory velmi malé, kteří běžně unikají pozornosti člověka a způsob jejich života nebývá příliš dokonale znám. Vyskytují se v přírodě často v obtížně zjistitelném množství, protože řada z nich žije skrytě, například v půdě nebo v rostlinách, nebo jsou aktivní v noci, kdy je jejich pozorování obtížné, o zjišťování početnosti ani nemluvě. Vzhledem k jejich malé velikosti a zranitelnosti se zdá být problematické chránit jednotlivce. Spousta jich zahyne vinou různorodé lidské činnosti nebo při povodních a dalších přírodních událostech. Proti tomu se zdá být jeden jedinec, kterého si všimnete na cestě při procházce lesem a raději ho dáte stranou, aby ho někdo nezašlápl, jako marné snažení.

Marné snažení to samozřejmě tak zcela není, především u těch nejohroženějších druhů. Nicméně pozornost je nutné soustředit spíše na ochranu populací jednotlivých druhů a ne tolik na jednotlivce. Většina druhů hmyzu patří mezi býložravce nebo všežravce, a tak mají úzkou vazbu na prostředí, ve kterém žijí, na rostliny, kterými se živí. A rostliny jsou zase vázané na půdní, klimatické a další podmínky panující na určitém území. Dravé druhy jsou pak závislé na své kořisti, kterou je zpravidla jiný hmyz nebo bezobratlí. Hmyz je zároveň poměrně nízko v potravním řetězci, což dále zvyšuje jeho úlohu v přírodě a funkci v rámci daného místního prostředí. Jeho ochrana je tak i ochranou dalších organizmů, které jsou na něm nějakým způsobem závislí. Vzhledem k této provázanosti hmyzu a ostatních složek přírodního prostředí tak znamená ochrana hmyzu ochranu prostředí, kde hmyz žije. Z pohledu lidské společnosti to znamená chránit zachovalá přírodní území a regulovat zásahy do přírody, případně trestat porušování předpisů a zákazů. Z pohledu člověka jako jednotlivce to znamená nezatěžovat přírodu odpady, závadnými chemickými látkami, neprovádět činnosti poškozující rostliny a živočichy, respektovat režim v chráněných územích apod.

Na území České republiky najdeme celou řadu typů prostředí, některá ve velkém množství, jiná v malém. V některých najdeme pestřejší společenství hmyzu, jinde třeba chudší, ale o to cennější. Čím více je druh ve svém prostředí vázán na jiný jeho prvek, například živnou rostlinu nebo rychle tekoucí potoky s čistou vodou, tím je zranitelnější.

Druhy hmyzu, které jsou v České republice zákonem chráněné, jsou často příkladem právě takových druhů, které mají vysoké nároky na specifické podmínky v prostředí, kde žijí. Dále jsou mezi chráněnými druhy takové, které mají v Česku hranici svého areálu rozšíření, a tudíž zde najdou jen malé území, které splňuje jejich nároky. To mohou být jak teplomilné druhy, jejichž výskyt směrem na jih roste, tak chladnomilné druhy mající u nás jižní hranici rozšíření anebo druhy, které se u nás zachovaly po poslední době ledové v chladnějších oblastech vyšších nadmořských výšek. Mizení druhů může být následkem znečištění vod nebo úbytků některých rostlin.

Je však třeba si uvědomit, že tyto podmínky se v čase mění, a tak se může měnit i stav populací druhů hmyzu. Životní prostředí se u nás za posledních zhruba 15 až 20 let změnilo, ubylo škodlivých exhalací z průmyslu a nešetrných chemikálií v zemědělství, přibylo naopak exhalací z automobilové dopravy apod. Některé druhy, dříve nehojné, jsou opět četnější, u jiných je tomu naopak. Sledování dopadu uvedených změn na konkrétní druhy je ale činnost velmi náročná a dlouhodobá. Určitý vliv má také to, že na seznamy chráněných druhů se dostávají druhy popularizované, nápadné a s denní aktivitou, jejichž způsob života a četnost výskytu jsou dobře prozkoumány anebo které reprezentují určitou skupinu hmyzu zasluhující ochranu.

Závěrem si tedy zopakujme, že pro ochranu hmyzu je třeba především chránit jeho životní prostředí a maximálně omezit negativní zásahy do tohoto prostředí.